V neděli 13. září 2026 zemřel v Chorvatsku brigádní generál ve výslužbě Ing. Karel Blahna, první velitel československého praporu mírových sil OSN v misi UNPROFOR. Bylo mu 74 let.

Nechceme ale psát jeho vojenský životopis. Ten napíší jiní. Chceme si Karla Blahnu připomenout tak, jak jsme ho znali my.

Angličtina, která se později hodila
Znali jsme ho už z jazykového kurzu na Vojenské akademii v Brně v letech 1989–1990. Tehdy ještě podplukovník Blahna sedával v první řadě v boxu jazykové učebny.
Na svou dobu to byla moderna. Magnetofon, každý posluchač měl sluchátka a mohl poslouchat anglické nahrávky.
Karel Blahna při hodině občas nenápadně podřimoval. Jenže když ho profesorka vyvolala, jako by si v hlavě přehrál posledních deset sekund zpátky, našel otázku – a správně odpověděl.
Anglicky uměl. A v roce 1989 to mezi československými důstojníky rozhodně nebyla samozřejmost.
O několik let později se ukázalo, jak důležité to bylo. Sám později vzpomínal, že se angličtinu začal pořádně učit právě na podzim 1989.
Když v roce 1992 velel československému praporu UNPROFOR, nebál se přijít za velitelem sektoru Jih, jednat s důstojníky štábu sektoru ani s veliteli a důstojníky sousedních praporů.
Uměl s nimi mluvit. A měl jim co říci.

Začínali v dešti a blátě

Do mise přivezl prapor připravený v Českém Krumlově. Na jaře 1992 zaujal přibližně pětisetčlenný československý prapor prostor v Chorvatsku v oblasti Plitvických jezer, v sektoru Jih.
Začínalo se v dešti a v blátě. Všechno se muselo vybudovat. Postavit tábor, vytvořit podmínky pro život a službu, naplnit první pytle pískem a začít budovat jednoduché opevnění.
Vojáci to zvládli.
Zvládli to také proto, že to zvládali jejich velitelé. A zvládal to jejich velitel praporu.
Přitom si Karel Blahna dokázal najít čas i na pravidelný běh. Z tábora Borje vyběhl po silnici směrem na Vrelo a potom serpentýnami vzhůru, až k pomníku jugoslávských vojáků z druhé světové války.

Velitel, před kterým se vojáci neschovávali

Na Blahnův prapor vzpomínali místní lidé jako na jeden z nejlepších.
Jeho vlastní vojáci svého velitele během roku poznali ještě lépe. Nevyhýbali se mu. Neschovávali se před ním. Naopak ho chtěli potkat a pozdravit.
Když byla vhodná chvíle, dal si s námi panáka. Když vhodná nebyla, dokázal za panáka vynadat a také potrestat.
Takový byl velitel. Nebyl od svých vojáků oddělený zdí hodnosti a funkce. Zároveň ale všichni věděli, kdo praporu velí a kde jsou hranice.
Oficiální vzpomínky dnes připomínají, že byl mezi svými vojáky velmi oblíbený a že si ho vážili nejen jako vojáka, ale také jako člověka. My k tomu můžeme dodat prostší větu:
Jeho vojáci ho měli rádi.

Třicet let se vracel mezi své vojáky

A jejich společný příběh neskončil návratem z mise.
Po tři desetiletí se Karel Blahna každoročně vracel do Českého Krumlova na setkání Modrých baretů. Setkával se se svými vojáky, ale také s jejich následovníky – s dalšími generacemi příslušníků zahraničních misí.
Všichni ho rádi viděli. Alespoň jednou za rok mu chtěli potřást rukou.
Setkání pokračovala společnou večeří na Olšině. Generál Blahna nebýval tím, kdo by odcházel spát jako první. Neodmítl posedět, poklábosit, zavzpomínat ani si s kamarády připít.
Možná právě proto ta setkání vydržela tolik let. Nebyla to povinná vzpomínková akce bývalého velitele a jeho podřízených. Bylo to setkání lidí, kteří spolu něco prožili a chtěli se znovu vidět.
Karel Blahna se v roce 1995 do Chorvatska ještě jednou vrátil, tentokrát do mise UNCRO. Působil jako zástupce velitele sektoru Jih a později převzal velení sektoru. V roce 2001 byl povýšen do hodnosti brigádního generála.
A nakonec je v jeho životním příběhu jedna zvláštní, smutná symbolika. Zemřel v Chorvatsku. Přijel tam se svými kolegy navštívit místa a bývalé základny, kde před více než třiceti lety sloužili v misích OSN.
Vrátil se tedy ještě jednou tam, kde strávil jednu z nejdůležitějších částí svého vojenského života.

My si ho ale nebudeme pamatovat jen jako prvního velitele československého praporu UNPROFOR nebo jako brigádního generála.
Budeme si pamatovat podplukovníka v první řadě jazykové učebny, který dokázal po krátkém zdřímnutí správně odpovědět profesorce.
Velitele v blátě v Borje. Běžce na silnici k Vrelu. Velitele, kterého jeho vojáci rádi potkávali.
A Karla Blahnu, který se mezi ně po třicet let vracel do Českého Krumlova a na Olšinu, aby si s nimi sedl, zavzpomínal a připil.
Tak jsme ho znali. A tak si budeme našeho velitele, brigádního generála Karla Blahnu pamatovat.

Čest jeho památce.

LadSor

Karel Blahna na společných setkáních se svými vojáky a přáteli v průběhu posledních let.